O kočce a kouzelném ptáčkovi

Byla dlouhá, studená a tmavá zima. Sluníčko ne a ne vykouknout. V jedné krásné zahradě plné vzrostlých stromů stál starý dům se střešním oknem a v něm žila rodina s kočičkou. Ta kočka ráda spala, jako každá kočka, milovala dobrůtky, kterými ji páníčci neustále rozmazlovali, ráda běhala po zahradě, kde vytrvale lovila myši, a někdy si dokonce brousila drápky na ptáčky. Ale ze všeho nejraději se, jako každá kočka, vyhřívala na sluníčku. To vždy pronikalo střešním oknem, pod kterým spala.

Tou dobou ale slunce nesvítilo a kočička z toho byla moc smutná. Nechtělo se jí ani ven, protože jí mrzly pacičky a to kočky nerady. Každý den, kdy šedé mraky znovu zatemnily slunce, kočička strádala. Opravdu vůbec nic ji nebavilo. A tak si zalezla pod okno do svého pelíšku a spala a spala. Každé ráno, jakmile se panička vzbudila, otevřela střešní okno, aby pokoj pořádně vyvětrala. Měla to ráda, panička u okna vždy zhluboka dýchala a někdy i cvičila takové podivné cviky. Čerstvý vzduch kočičku vždy probudil. Otevřela oči, podívala se na nebe, ale byly tam pořád samé mraky.

Jednoho rána se ovšem v otevřeném střešním okně zjevil malinký ptáček. Panička byla poslední dny bez nálady a u okna už necvičila. Kočička byla v místnosti úplně sama, a tak zbystřila. „Mňau. To by mi mohlo zlepšit náladu, taková hezká kořist a přímo v okně nade mnou,“ řekla si. Vyskočila nahoru a chňap! Ale protože si kočky se svou kořistí rády hrají, na chvilku ptáčka pustila na zem a přidržovala si ho packou. Vtom se ozvalo: „Měj se mnou slitování, kočičko mourovatá… Nejsem jen tak obyčejný ptáček. Když mě pustíš na svobodu, splním ti jedno přání.“

„Mňau. Ale já nic nepotřebuju,“ řekla povýšeně kočička. „Všechno mám, plnou misku žrádla, které mi chutná, páníčky, kteří se se mnou rádi mazlí, hračky na hraní… Hm, není nic, co by mi chybělo. Sním tě, to mi aspoň trošku zvedne náladu.“ Na to se zase ptáček rozštěbetal: „Opravdu? Zamysli se dobře! Dokážu splnit i nemožné.“

Vtom se kočičce rozzářily oči jako světýlka. „Vlastně je tu něco, co mi opravdu strašně chybí. Jsem už stará, bolí mě kosti, chtěla bych se pořádně ohřát na sluníčku. Ale to už jsem neviděla týdny, možná i měsíce. Moc mi chybí a skoro nic z toho všeho dobrého, co mám, si teď nedokážu opravdu vychutnat.“ „Tvoje přání budiž splněno. Když mne pustíš, odletím až vysoko nad mraky a tam zazpívám svou kouzelnou píseň, na kterou vítr rád tančí. Ten mraky rozežene a sluneční louč zase osvítí zemi.“

Kočička opatrně zvedla tlapku a ptáček, který znovu získal svobodu, odletěl oknem. „To jsem ale hloupá kočka,“ zamručela si pod vousy vzápětí. „Žádný pták přece tohle dokázat nemůže.“ Stočila se zase smutně do klubíčka ve svém pelíšku a usnula.

Po chvilce ji ale něco zase vzbudilo. Venku byl slyšet nádherný ptáčkův zpěv, který se široko daleko nesl vzduchem. Zvedl se vítr a mraky se začaly rozestupovat. Postupně jimi opatrně vykukovaly jemné paprsky slunce, až nakonec nebylo po mracích ani památky. Celou zemi zalilo světlo i příjemné teplo.

Kočička se usmála a labužnicky se rozvalila ve svém pelíšku pod střešním oknem. Takhle dobře jí už dlooouho nebylo. Vyhřívala si spokojeně kožíšek a nahlas vrněla. Dokonce přišla i její panička, pohladila ji a znovu u okna začala cvičit. Svět byl zase v pořádku. Čerstvý vzduch a světlo totiž dokážou nejen člověku zlepšit den. I pokojové kytky najednou otevřely svoje smrštěné listy.

Toho dne venku začalo jaro. Ze země začaly rašit první jarní květiny, na stromech se otevřely pupeny a ve větvích švitořili ptáčci. Jako poděkování za sluneční světlo a jarní radost se kočička rozhodla, že už nikdy nebude lovit žádné ptáčky. Protože jeden z nich jí vrátil chuť užívat si života.